Čtyřicet

Včera to bylo už 40 let,co mi zemřel můj milovaný dědeček.Byl to ten nejlepší děda na světě.Byla jsem jeho v pořadí druhá a poslední vnučka.A protože jsem se narodila ne moc zdravá,byla jsem ním rozmazlovaná.Trávili jsme spolu hodně času.Nastartoval traktůrek a už jsme fičeli do našeho ovocného sadu.Vždycky říkal-nemusíš nic dělat,jen tu buď se mnou,ať tu nejsem sám.Jindy jsme vzali špekáčky a odjeli do lesa,děda dělal dřevo a já jsem nosila malé větve na hromadu...Byl pořád aktivní.Mým rodičům pomohl postavit dům,pracoval na akcích Z,vypomáhal v naší pálenici.Byl velmi zručný-všecko uměl udělat.Spolu s babičkou mi dali to nejcenější-velkou lásku...A já jim za to strašně moc děkuju a nikdy na ně nezapomenu...Není dne,kdy bych si na ně nevzpomněla..Bydlím v domě,který postavili a který mi darovali.Tady je vidím na každém kroku..Jsou tu pořád se mnou... Chybí mi.Oba.Babička přežila dědu ještě 15 let.Už jsou oba v nebíčku a snad řídí moje kroky....A já jim posílám poděkování a pohlazení....